2. neděle postní
Soběhrdy, Prčice
8.3.2008
Petr Turecký
Introit
Psalm 112:9 Hospodin Rozděluje, dává ubožákům, jeho spravedlnost trvá navždy, jeho roh se zvedne v slávě.
První čtení
2 Královská 10:15 Jehů se setkal s Jónadabem, synem Rekábovým, který mu vyšel vstříc. Pozdravil ho a otázal se ho: "Myslíš to se mnou upřímně jako já s tebou?" Jónadab řekl: "Zcela jistě!" Nato Jehú: "Podej mi ruku." I podal mu ruku a vystoupil k němu na vůz.
16 Jehú pravil: "Pojeď se mnou a pohleď na moji horlivost pro Hospodina." A jeli spolu v jeho voze.
17 Když přijeli do Samaří, pobil a vyhladil všechny, kdo Achabovi v Samaří zůstali, podle slova Hospodina, které promluvil k Elijášovi.
2 Kr 10:31 Ale Jehú nedbal na to, aby se řídil celým srdcem podle zákona Hospodina, Boha Izraele, neodvrátil se od hříchů Jarobeáma, který svedl Izraele k hříchu.
Druhé čtení
Matouš 6,1–6; 16–18
Kázání
V tomto světě je třeba konat spravedlnost, vštěpuje nám Matouš.
Ježíš mluví o trojí cestě, jak konat spravedlnost. Tvůj vztah k bližnímu se promítá do skutků milosrdenství, vztah k Bohu do modlitby, a vztah k vlastnímu tělu a duši do půstu.
6:1 Varujte se konat skutky spravedlnosti před lidmi, jim na odiv; jinak nemáte odměnu u svého Otce v nebesích.
Jsou různé druhy milosrdenství, které můžeme konat. Krom peněz je i spravedlnost je skutek milosrdenství.
Člověk jedná ve svém životě tak, že je na očích druhých lidí.
Nic s tím neudělá. Říká se: lež má krátké nohy. Protože nakonec vždy vyjde najevo, co člověk udělá. Před druhými se neskryjeme.
JK chce, abychom nekonali skutky milosrdenství na odiv.
Vždyť cokoli dělám, ti druzí stejně vidí.
Jak mě vidí? Klade si chtě nechtě otázku člověk a už se zaplétá.
Pozorují mě s různými úmysly. Chtějí mi ublížit? Budou mi závidět? Budou mi blahopřát? Budou mě oceňovat?
Pozorujeme se vzájemně, co činíme. Po ovoci se pozná strom. Pozorujeme tedy vzájemně své činy.
Jinak ani nemůžeme.
Jsme si stále na očích.
A přesto po nás JK chce, abychom milosrdenství nekonali tak, aby bylo vidět. Lze to vůbec?
Co člověk v životě dělá, dělá před tváří nejen Boží, ale také před tváří druhých lidí. Navíc – tváře druhých lidí jsou velmi důležité. Vždyť Bůh nás stvořil ke své podobě. V každé tváři je tedy nějak Bůh přítomen.
Jsou lidé, kterým je úplně jedno, co si o nich druzí myslí. Ale ty nazýváme někdy blázny, jindy génii, jindy sobci. Nedávno jsem četl jakýsi článek o tom, že aby člověk něčeho vůbec dosáhl v obrovské konkurenci ostatních (např. ve vědě), zákonitě musí být obrovský sobec – protože prostě není čas na starání se o druhé a ještě konání špičkové vědy. A následoval popis života manželek ubožaček oněch géniů.
Ostatní sociálně cítící jedinci jsou zataženi do vztahů. Člověk koná své činy a záleží mu na tom, jak bude vnímán ostatními.
A může snadno sklouznout do stavu, kdy se chce udělat lepším, než je ve skutečnosti. A když takto jednáme, jsme štvanci. Utíkáme a skrýváme se před vlastním strachem – že se nám nepovede něco ukázat světu tak, jak jsme si přáli, je to maskovaná pýcha. Lpěním na obrazu, který si o sobě budujeme.
Často to je tak, že si člověk potřebuje vydobýt mezi ostatními pevné místo, aby byl uznáván, aby měl pocit vlastní identity. Ta touha po uznání může jít někdy až tak daleko, že se jakoby obrátí. Člověk se začne druhým lidem vyhýbat – protože třeba zažil už v dětství pocit zklamání, právě z toho, že nebyl uznán, tak jak by mu náleželo.
J-ovi záleží na tom, abychom nekonali skutky milosrdenství před lidmi – jim na odiv.
Činit dobrodiní nemá být oběť zaměřená na sebe sama.
Dobrodiní nekonáme proto, abychom upozorňovali na sebe, ale abychom upozorňovali na Pána Boha. Když konám dobrodiní proto, abych si přihřál vlastní polívčičku, není to vlastně těžké rouhání, jdu-li do důsledku? Nechci náhodou vztahovat na sebe chválu, která patří Pánu Bohu?
Ve filmu Milionář z chatrče. Je scéna, kdy dva chlapci (Indové) z ulice (hlavní hrdinové) provází americké turisty, aby si vydělali. Jedni manželé (Američani) mají pravděpodobně přání dostat se někam dál mimo turistická centra.
Auto doveze turisty na jedno místo u posvátné řeky, kde je spousta různě otrhaných lidí. Chlapci ukazují turistům výhledy a pamětihodnosti, a mezi tím se na auto vrhne asi 50dětí a výrostků. Jako ve formuli jedna, kdy pilot zajede uprostřed závodu svým vozem do depa, aby mu vyměnili pneumatiky, tak ve stejné rychlosti mu oddělí od auta vše, co se dá oddělit a auto mistrně postaví na cihly. 15ti letí bossové křičí na desetileté dělníky: pohyb, pohyb, to musí být ve stylu Schumacher!
Američané se vrátí a jsou v šoku. Indický řidič, který je dovezl a jemuž auto patří, znalý poměrů, se vrhne na ty dva kluky-průvodce, povalí je na zem a začne je surově mlátit a kopat do nich. Američané – manželé ve středním věku – jsou z celé scény v šoku. Křičí na toho řidiče: co blázníte, vždyť máte auto pojištěné! Žena se vrhne k zbitému chlapci, vezme ho do náruče. Chlapec řekne: chtěli jste vidět kousek skutečné Indie, tak ji nyní máte.
Manžel, (místo, aby také nadával), dává dítěti peníze a řekne: toto je kousek skutečné Ameriky.
Manželé nedávají chlapce peníze pro to, aby se před ním vytáhli. Dávají mu je pro to, aby demonstrovali ideje, které zastávají.
Když učedník Krista koná milosrdenství, koná je pro to, aby ukázal na kousek Božího království. Aby ukázal na vztahy, které v něm panují.
Ve chvíli, kdy člověk koná milosrdenství pro to, aby sám sebe před druhými ospravedlnil, nebo aby se vytáhl před sebou samým, tak neukazuje na BK.
O to J-ovi jde. Aby jeho učedníci svým jednáním neukazovali na sebe, ale na BK, které on do světa přinesl.
Vždyť v tomto království se člověk může zbavit i břemene otročení své vlastní důležitosti. Nesoustřeď se sobecky na sebe, ale soustřeď se na Pána Boha, říká J.
Konání milosrdenství je tedy pro učedníka Kristova naprostou samozřejmostí, radostí, demonstrováním toho, jaké hodnoty v životě zastává.
Když ty dáváš peníze člověku (ekum. má: dobrodiní – ale v originále je prostě almužna), který je potřebuje, ať nevidí tvá levice, co činí pravá ruka. Aby tvé dávání peněz zůstalo skryto a Otec, který vidí i to skryté, ti odplatí.
Abychom mohli být Pánu Bohu ku prospěchu, máme se učit brát vážně to, co jsme od něj dostali. Učit se v modlitbách každého dne připomínat si, kde a proč se nacházíme.
Proto modlitba stejně jako dar nebo půst nemůže posloužit, je-li konána tak aby mě všichni viděli.
J mluví stejně jako proroci, kteří dovedli dobře odhalit tendenci člověka zbavit se zodpovědnosti vykonáním vnější oběti. Proto už Zachariáš říkal, že Bůh chce milosrdenství a ne oběť dávanou na odiv, proto, aby jejich strápení vykonavatelé byli nepřehlédnutelní.
Mt nám tedy říká: v tomto světě je třeba konat spravedlnost, musíme k tomu ale přistupovat správně.
Tvůj vztah k bližnímu se promítá do skutků milosrdenství, vztah k Bohu do modlitby, a vztah k vlastnímu tělu a duši do půstu.
Jde o spravedlnost, jde o člověka, jemuž se spravedlnosti dostává. O dobrodince nejde. Ten má zůstat v pozadí. Jeho odměnou je radost, že se druhému dostalo spravedlnosti.
děkujeme za to, že nám ukazuješ, z čeho roste naše radost
a co znamenáme jedni pro druhé.
Prosíme Pane, ať se umíme radovat z toho,
že nám bylo dáno, abychom mohli dávat.
Prosíme, abychom prožívali křesťanství jako duchovní cestu,
vnitřní a opravdovou, aby ukazovala na zdroj radosti, síly a požehnání
Amen.
Poslání
2 Korintským 9:8 Bůh má moc zahrnout vás všemi dary své milosti, abyste vždycky měli dostatek všeho, co potřebujete, a ještě vám přebývalo pro každé dobré dílo, jak je psáno: 'Rozdělil štědře, obdaroval nuzné, dobrota jeho trvá navěky.' 10 Ten, který 'dává semeno k setbě i chléb k jídlu', dá vzrůst vaší setbě a rozmnoží 'plody vaší spravedlnosti'.